Již z dálky směřuji svůj zrak k zastávce s označníkem D v prostoru přednádraží, abych zjistil, kolik Trojkařů v dnešním nevlídném počasí na výpravu dorazí. Vidím hrozen lidí v němž rozeznávám „naše“ hochy. Za malou chvíli zjišťuji, že kluků se sešlo jedenáct a k tomu ještě musím připočítat Bubáka s Bertem. Ano, to je „ten s náhonem 4x4“.
První spoj po deváté hodině si, spolu s námi, vybralo dalších asi sto cestujících a tak jsme nuceni podstoupit strastiplnou cestu linkou č. 11 na Svatý Kopeček. Naši hoši jsou schopni se jen velmi sporadicky držet některého z madel, některé menší pak drží „za límec“ i ochotní spolucestující. Ani šofér nás nešetří. Zatáčky „řeže“ jak závodní pilot a tak se celá masa cestujících kolíbá ve voze ze strany na stranu, což zapříčiňuje téměř nepříčetné hulákání hochů. Navíc cítím, jak mi začínají po zádech a nohou stékat kapičky potu.