Nestydím se za to, že se mi slzy do očí tlačí, když vzpomenu na chvíli, kdy do „Údolí Věčného mládí“ – na Věžnickou TVRZ, dorazili naší dva oslavenci – Sašenka a Grifin. Čekala na ně spousta chlapců, chlapů a dědků. Nejmladší snad šestnáctiletý, nejstarší si odškrtnul jednasedmdesátý křížek. Několik desítek – co desítek? – více než šedesátka gratulantů (a méně než málo hostů a dětiček), se těší na příjezd dvou neobyčejných lidí. Manželů, co věnovali značnou část svého života nám, úplně cizím chlapcům – a těch „úplně cizích chlapců“ je více než půldruhá tisícovka.

Nejsou zde všichni! Někteří nemohou – z jakékoliv příčiny – zdravotní neduhy, pracovní zaneprázdnění, velmi důležité rodinné podniky. Jiní nevědí – nikým nebyli zpraveni, malá část z principu (co si budeme namlouvat), nechce vědět. A zbývá poslední „družina“ – její členové už nejsou mezi námi! Ti zasednou k slavnostně zapálenému táborovému ohni tam někde „nahoře“. A snad zazní i „Jižní kříž“.