Tak, na páteční oddílovce bylo deset Trojkařů a prognóza počtu členů na dnešní výpravu se vyplnila. Zúčastnilo se pouhopouhých sedm členů! Ale navíc se na stanovišti D přednádražního prostoru objevil Ludva s Asukou. Ne, nepřišel žádný nováček. Asuka je Ludvův pes. Krásný pes rasy Shiba Inu. Posílám Xuryho se podívat do haly vlakového nádraží, abychom měli jistotu, zda nějaký popleta nečeká tam. Nečeká. A my tedy minutu po desáté (ó, jak velkorysý čas srazu!) vyrážíme linkou č. 11 přes Svatý Kopeček do Radíkova.

Kolem radíkovské přehrady, která je sice zamrzlá, ale mráz, pravděpodobně v kombinaci s větrem, vytvořil na hladině ledové vlny, postupujeme směrem ke zdejšímu fortu. Tento fort (pevnůstka) byl vybudován v druhé polovině devatenáctého století jako součást mohutného opevnění města Olomouce - „Císařsko královské Olomoucké pevnosti“.

Pevnůstka je uzavřena, ale my se rozhodujeme, že nahlédneme alespoň do prostoru za obvodový zemní val. Čedar se vydal k nedaleké brance a spolu se Xurym a Twistem se pokouší zadat kód do číselného zámku. „Horní a spodní číslo musí být stejné“, tvrdil Čedar. No, ačkoliv je oplocení nedaleko od branky zborcené, po chvíli trápení hochy odvolávám. Čedar se bude muset pro kešku vrátit někdy příště. Nálet! Kam se všichni hoši poděli? U venkovní koňské jízdárny využíváme lavičku, svačíme. Po namrzlé cestě kolem nás projíždí borec na „horáku“.  Zelený Ghost to byl, tedy ten stroj, jezdec měl spíš barvu do červena.

Z „hlavní“ lesní cesty se odpojujeme mírně vpravo. Sledujeme zvláštní značku – svislý modrý proužek v bílém kolečku. Zřejmě nějaká zvláštní forma místního turistického značení. Další nálet. „Hele, támhle leží nějaké nohy!“ Je to Čedar. Zalehl do zvláštního dolíku takovým způsobem, že mu byla vidět celá dolní polovina těla. Po vyvolání Čedarova jména se zvedl Xury a šoural se zpět na cestu. Prý si myslel, že nálet je ukončen. No, nebyl! Konec se přeci píská! Pokračujeme dál po lesní cestě. Tu a tam sebou někdo flákne o zem. Cesta je totiž děsně namrzlá. Největší „vozembouchové“ jsou asi Maty a Pedro. Vycházíme z lesa, přilehlé pole není sice souvisle zasněžené, ale je alespoň zmrzlé, a proto si můžeme zahrát hru „Místo dopadu“. O co jde? Hoši si stoupnou vedle sebe a v pomyslné linii za jejich těly se nachází nekonečné hrací pole. Jeden z nich si vezme tenisový míček a vhodí jej kamkoliv do hracího pole. Daleko, blízko, doleva či doprava. Poté je odstartován čas a zbytek hráčů musí co nejrychleji objevit místo dopadu a donést míček k časomíře. Pravidla prostá, leč hned první hra ukázala, že ne všem jasná. O míček se strhla bitva. Maty byl převálcován Xurym. Hoši nepochopili, že musí místo bojování navzájem spolupracovat! Další pokusy již byly vydařené. Odehráváme dvě kola a po sečtení časů zjišťujeme, že nejlepšími třemi se stali a známkou budou odměněni Hepík, Twist a Pedro.

Po levé straně na obzoru se nám na chvíli objevuje zářivá kopule lošovské hvězdárny Josefa Sienela, ale po chvíli se nám ztrácí za hranu svahu, kde se nachází vodárna, obklopená vzrostlými stromy. Kolem vodárny si putování zkracujeme k hvězdárně. Sníh je zde tak vyfoukaný a zmrzlý, že ani nekřupe pod nohama, ani na mnoha místech nepraskne, když se vyskočí a dopadne. Na těchto zmrzlých pláních mají družiny, Kroky jako jediný Lišák sám, vytvořit na prostoru zhruba metr krát metr obraz, plastiku, či jiné umělecké dílo. Ludva si složil deku pod betonový pilířek, možná kotevní patku či co to vlastně je, a usadil se do tohoto závětří. Zatím chlapci tvoří. Rysi kreslí lžičkou a nožem do sněhu nějakého kocoura, či co. Vydry stylizovanou trojku doplnili blokem zmrzlého sněhu opracovaného do kvádru, který doplnili nápisem „OLOMOUCKÁ TROJKA“. A Kroky postupně vystřídal několik míst, vždy začal něco tvořit a poté zase přeběhl kousek dál, až nakonec vykreslil mimozemšťana a byl odbornou porotou (ve složení: Ludva) vyhodnocen jako vítěz.

Vzhůru dolů! Do údolí, k přehradě! Ta je excelentně zamrzlá. Na dokonale rovném ledu se prohání pár bruslařů a rodinka hraje hokej. Kloužeme se, svačíme. Ludva organizuje chlapce k první soutěži – doběhnout na hráz, vyšplhat na ni a zvednout ruce. Je odstartováno. Čedar si při pádu vytvořil na hlavě bouli velikosti poloviny pingpongového míčku. Ale naštěstí nic se nic horšího nestalo a je v pořádku. Vítězí Twist před Xurym. Třetí byl prý Pedro nebo Maty. Nedokáží se shodnout. Aby navznikla nějaká křivda, známku mají oba. V zalesněném břehu si sháníme „hokejky“. Můžeme začít hrát „hokej“. Jak to ten Ivan Mládek zpíval? „Nemáme puk, je nám to fuk, budeme hrát zmrzlou žábou. Ani hokejky nemáme,
na detaily nedbáme“. Nutno říci, že tak dobře, jako při naší hře, jsem se již dlouho nebavil. Xury zlomil svou hůl a bryskně si našel náhradu. Pojímám podezření, že našel vyhozený vánoční stromeček! Urputné zápolení skončilo smírně jedna ku jedné. Balíme si věci, opouštíme přehradu a vydáváme se směrem k Radíkovu. Cesta ovšem končí plotem. No toto! Musíme zvolit náhradní řešení a nemovitost obejít lesem. Podobně jsme na tom i kousek dále, u dalšího přehrady. Někteří chlapci volí cestu po ledě, jiní po Ludvově vzoru „sjeli“ prudký svah na cestu. A to již jsme u prvních domů. U zastávky vyhodnocujeme nálety. Na známku se mohou těšit Maty, Twist, Pedro a Hepík. Twist zjišťuje, že nemá peněženku. Plánuje se sem zítra vrátit a pokusit se ji najít. Nakonec se vrací ještě po našem návratu do Olomouce. Přeji mu hodně štěstí.

Jo, a abych nezapomněl: „Kráčí taškář z Horní Lhoty, nese pytel popela. Až já kápnu na hlupáka, ošidím ho zvesela. Kráčí taškář z Dolní Lhoty, nese pytel žaludů. Až já kápnu na hlupáka, já ho šetřit nebudu.“