Ptal se mě jeden kamarád – veterán oddílu, co jsme se zrovna teď potkali u „kaflandu“, co má Adventní výprava společného se železobetonovými bunkry. Tak bych to měl nyní vysvětlit. Každá výprava, konající se v čase Adventu, může být nazvána „Adventní“. A to, že my už několik posledních (deset?) let jezdíme vždy v tento čas na bunkry, je dáno tím, že 15. prosince 1935 proběhla betonáž prvního srubu těžkého opevnění Republiky československé. A to, že ten bunkr máme přímo za „humny“, a nevadí tomu ani sníh (nemusíš šlapat ve stopě běžkařům po horách beskydských), mráz, déšť a jiná psí slota, se přímo k průzkumné výpravě nabízí.

Nemluvě už ani o zakončení v bohumínském aquacentru (vodostředisku) Bospor. To přijdeš do tepla špinavý, zablácený (boty jsi se snažil řádně vyklepat, aby paní uklízečky neměly řeči), promrzlý, hladový, žíznivý, ale chtivý vodních radovánek, vodních atrakcí. Tak, asi tak.

Pro nás v netradičním, nedělním, lehce mrazivém, ránu se scházíme před zadním vchodem do areálu školy - u jídelny. Xury volá, že přijede "o něco" později, neboť mu ujel autobus. Přibíhá "za pět devět". V devět přijíždí Kay s Kayakem, ale bez Skye, jenž ochořel. Je nás tu třináct hochů, plus Filda - bratranec Krokyho a Matyho, a také Olpran s Kayem, zástupci Modrých racků. A prý ještě přijde i Gorka senior...

Jen paní Geschwinderová, která by nám měla otevřít, stále nikde. Nemůžeme se dostat ani do areálu školy ani do tělocvičny. Telefon má nedostupný, co teď? To je situace... Trapně působí novotou zářící cedulka na oplocení, která hlásá, že areál školy se otevírá ve 13:00... To jsou ale blbé fórky!

Nebudu psát o tom, jak jsme se sešli. A jak pokračovala cesta. A co jsme všechno viděli, a co jsme všechno míjeli. A nebudu psát ani o tom, kdy byl tento podnik vyhlášen. A kdo se na něj přihlásil, a co všechno se na diskusi přemílalo. A kdo nepřijel, protože z různých důvodů nemohl, i když prvotně mohl, tak o tom se také nebudu zmiňovat.

Patka se dovalil na oddílovku, zrovna jsme skončili. Za chvíli tu byl i Maroš. Hoši nám z půdy shazují „slamáky“ a už je tu Kelvin se svým autobusem. S Marošovy dodávky se přímo před školou přendávají motorové pily a další technická výzbroj. Maroš parkuje dodávku u kolegy, přibíráme Kama a valíme na Petrovice. Zatímco pes šmejdí kolem auta a zkoumá, kterými dveřmi by nastoupil, spravuje Maroš za asistence Patky Kelvinovy přední světla. A už jedeme, na první benzínce kupujeme dálniční známku.

Dobře napojeni a nasyceni, neboť nezastavit se ve „svatostánků požitků“ před posledním olomouckým rondlem, fičíme si to podzimní podmračenou hanáckou krajinou. Kolem se míhají vesnice, za námi se rozlévají sklízené lány, před námi se na levé straně vynořuje mladečský masiv. Stále čekáme, že se spustí slibovaný déšť, naštěstí se tak stále neděje. Sjíždíme z dálnice a přes městečko, kde se vyrábí voňavé syrečky, směrujeme do kraje pod hradem Bouzov. „Hele, támhle je!“ Ještě pár vesniček, jiné údolí, jiný potok a naše auto opouští hlavní silnici a míří mezi svahy Hory a Sušice.

Všude se povalují myriády zlatých listů, stráně a svahy jsou pokryty mědí buků, holé větvoví nám kyne. Vzrostlé bylinné patro kopřiv a pcháčů zelinných je dohnáno blížící se zimou. Spodní pole je dokonce člověkem posečeno. Auto se kolébá proti proudu Věžnice, Sobík ožívá. „Tady to znám, tady jsme byli v létě! A tady jsme hráli jeden úsek do „Bonanzy“. A jsme tady!"

Sedím si tak v pátek večer u pecka a Kavka na mne vyzvídá: „Jak pojedete zítra z výpravy?“ No jak asi, říkám si v duchu, a odvětím: „Vlakem…“. „Ale tam vlak v tomto čase nejede, to je kvůli té výluce?“ A to už jsem zbystřil… „Cože?“ Nebudu napínat – nejenže jsem netušil, že je vlaková doprava nahrazena autobusovou, ale ještě navíc jsem do Kalendária uvedl špatný čas příjezdu z výpravy!! Chocholoušek hadra… Takové politování hodné nedopatření se stává maximálně jednou za deset let! Hlavně nesmím zapomenout upozornit na srazu rodiče!

Na sobotním srazu se sešlo jedenáct hochů, já a Kay, který pojede s námi. Dvanáctý člen, Twist, je na cestě. Lehce rozrušeným hlasem mi volal, že mu ujela tramvaj. Pár minut po termínu srazu vtrhl do nádražní haly a my se odebíráme bočním podchodem k zastávce náhradní autobusové dopravy.

Zpočátku to vypadalo na velký podnik. Oddílové RODEO na TVRZI. Pět družin dvou oddílů bojuje o „Štít vítězů“. Pět družin bude porovnávat své síly. Čtyři dny naplněné úpolovými hrami, boji a soutěžemi, čtyři dny naprostého dobrodružství, čtyři dny neopakovatelných zážitků, čtyři dny naprostého šílenství, čtyři dny naprostého úsilí, aby má družina byla nejlepší, první, aby zvítězila. Ale tak nějak podvědomě jsem tomu nevěřil. A taky že jo! Část oddílu přišla s tím, že v tento datum se jejich školy zúčastní studijního pobytu v Anglii. A tak vypadli: Páťa, Filo, Shrek, Jack a Švejk. A taky Saly vypadl, ale neřekl proč, do žádné Anglie nejel. A nejeli ani Sysel a Sobík. A družiny byly bez šarží, byly bez vedení. A tak se rozhodlo, že RODEO tedy neproběhne a místo něho se podnikne jen obyčejná vícedenní výprava. Ale to byla chyba!
No nic. Podnikneme několik vycházek, na Cimburk, do Javoříčských jeskyní, na Průchodnici. Na hřišti nějaké sportovní zápasy odehrajeme a uvnitř TVRZE „mistrovství světa v karetní hře „BANG“.

Počasí opět stojí za zlámanou grešli. Já vím, příroda potřebuje vodu. Ale proč, pro pána Jána, prší vždy, když mi chceme jet na výpravu? Nakonec padlo na oddílovce rozhodnutí, že podnikneme „výjezd“ na Hroudu, kde se odbude „střelba ze vzduchovky“ – říjnový závod DOD. Protože jsem věděl, že tam budu sám, bez pomocníka – u dvou činností, co si pomoc zaslouží, karamba – s jakou nechutí jsem podnik na schůzce vyhlásil. A setkal jsem se s vaší nebývalou radostí a nadšením. Tak ty chmury byly drobet zaplašeny.

Ráno je počasí všelijaké. Ani teplo, ani vlhko. Družiníci se sjíždějí přesně dle dohody. Těsně před devátou, nafasují výzbroj a odchází, či odjíždí na Hroudu. Děje se tak proto, že část oddílu přijela autem, jiní autobusem. Pouze Tříska, Dodo, Mates a Křižáci na kolech*. Dobaluji poslední zbraně, munici. Ještě by měl dorazit Vendy, tak velmi se na dnešní podnik těšil, ale Vendy nikde.